Místo, kam utíkám Wendy Šimotová http://kosmikline.blog.cz/1502/recenze-jana-richterova-zahrada-2-lovec

Přátelé, kamarádi, knihomolové, máte rádi kouzla a čáry? Nemyslim něco ve stylu Harryho Pottera a podobnejch čarodějnickejch záležitostí, ale něco úplně nového a zcela jiného. Tenhle svět se před nikým neukrývá.

Ve světě Zahrady si totiž nikdo na nic nehraje – jen občas jemně ukryje něco, co by nemělo být na očích všem, ale pro jiné se zase zcela otevře. O Zahradě už sem vám kdysi dávno psala a jestli si to dobře vybavujete, byla sem z prvního dílu téhle pětidílné série naprosto v rauši a děsně nutně sem potřebovala další díl. No a protože se Jana Richterová – autorka téhle série – stala mojí dobrou přítelkyní, rádkyní a tak trochu i zpovědnicí, nebyl vůbec problém se k dalšímu dílu s podtitulem Lovec dostat.

A reakce? No škoda, že se na blog nedá zapsat zvuk, protože o Zahradě se opravdu mluví dost těžko. Jenom napsat tuhle recenzi mi trvalo děsně dlouho, protože sem se pořád nebyla schopná dostatečně vyžvejknout, což je u mě, jakožto u nehorázně ukecaný osoby dost neobvyklej jev. No ale nakonec sem to přece jen dala dohromady, takže to tu máte v celé parádě.

Nejprve drobná rekapitulace prvního dílu. V něm sme se setkali s prapodivným a charismatickým Rusem Nikolajem – popravdě k němu sem ještě pořád nebyla schopná zaujmout nějaký jednoznačný stanovisko, protože o něm nevím dost (alespoň ne tolik kolik bych chtěla, ale doufám, že mu bude dán v dalších dílech Zahrady větší prostor), majitelkou bistra a milovnicí dobrého a estetického jídla Annou, která je pro mne v současné době takovou tou milou, křehkou princeznou uvězněnou ve věži, která čeká na svého prince na bílém koni – a toho doopravdy našla v Johanu Hajdukovi slepotou stiženém synovi docela dost vlivnýho mafiána, který se pro ni stal naprosto vším. Nebyla bych to já, kdybych zapoměla zmínit něžnou, svéráznou a v mnoha ohledech drsnou Maru, která je mi z celého osazenstva Zahrady nejsympatičtější a duševně nejbližší. Je to taková kouzelnice, bez které by Zahrada byla jen holým a prázdným místem. To ona mu dodává tu patřičnou dynamičnost a energii. No a pak je tu samozřejmě ještě andělský Michal, kterého popravdě moc nemusim, – je to na můj vkus až moc velkej slušňák – ale ani bez něj by se náš příběh neobešel. On je totiž tím hlavním vůdcem a zároveň tím nejsilnějším článkem naší party bez kterého by všichni uvízli na kraji propasti.

Ve Sféře – což je první díl Zahrady – se všechny tyto postavy tak jako něžně oťukávají, poznávají jedna druhou a pomalu ale jistě se z nich stávájí přátelé, i když každý z nich k tomuto přátelství zaujímá svůj vlastní postoj.

Pořádná zápletka se nám pomalu ukáže až na samém konci úvodního dílu a na plno se rozjede až v Lovci – dílu druhém. Tam se navíc začíná pořádně vyjevovat vliv Johanovy macechy Karoliny, která pro mne není nikým jiným než zlou čarodějnicí z perníkové chaloupky, která všem usiluje o život – a to ještě dost rafinovaně takže odhalit její nekalé plány nebude nic jednoduchého. A jak už název napovídá, setkáme se i s mystickým Lovcem, který se, ač velmi nerad a nedobrovolně, pomalu, ale jistě vkrádá do snů našich hrdinů a působí tam dost velkou paseku. Je nutné ho najít v našem světě a pomoci mu vymanit se z Karolinina vlivu, protože jinak by jeho počínání mělo katastrofální následky.

Musím se přiznat, že Lovec byl ještě lepší než Sféra. I když je fakt, že jsem čekala nějakou novou, úchvatně sexy postavu Lovce, kterou bych si zamilovala i přes její vyloženou negaci. Lovec se totiž objevil už ve Sféře, i když nikoho tehdy ani nenapadlo, že by jím mohl být. Takže tohle bylo docela překvápko. Nevim jestli úplně zklamání, protože zrovna k Lovci sem už od Sféry zaujímala takovej neutrální postoj, kterej mi už asi zůstane, ale zase si řikám, že to bude pro danou postavu jedinečná příležitost, jak doopravdy ukázat svojí pravou tvář a povahu, která byla v prvním díle drobátko nečitelná. V jedné z pasáží v Lovci – kterou vám z mnoha důvodů prozradit nemůžu – sem se utvrdila v tom, že Lovec, ať byl dřív jakýkoli – není zas takový slaboch za jekého sem ho měla, i když pořád tomu něco chybí. Ale třeba ještě všem ukáže a překvapí nás.

Na to si ale evidentně musíme počkat do Návratu – třetího dílu téhle naprosto úžasné série, kterou doposud nemůžu nikam zařadit. Je to úžasný román pro Lidi o Lidech s magickými a psychologickými prvky, které rozhodně nesednou každému.

Pro mě je Zahrada místem, kam utíkám, když už je toho na mě moc a přiznám se bez mučení, že mi v mnoha věcech moc pomohla. Se všemi postavami – ať už k nim zajímám jakýkoli postoj – sem se v jistých chvílích jejich životů dokážala zžít a mnohdy mi byly opravdovými rádci. A popravdě? Bez nich bych spoustu věcí asi nezvládla. A za to patří Janě Richterové velký dík.

A Jani? Naper mi sem proboha další díl, protože jinak se zcvoknu a budu šílená a ty mě budeš mít na svědomí.

Zahrada je pro mě skoro jako droga a i dneska, když už jí mám dávno přečtenou se k jistým pasážím moc ráda vracim. Tuhle sérii nemůžu jinak než doporučit. Ale velký varování lidi. Jestli se začtete a bude se vám to opravdu líbit, tak se připravte na to, že si prožijete svoje osobní peklo, protože čekat na další díl, který vyjde bůh ví kdy, je vážně o nervy.

Ale stojí to za to.