Sféra - Past

Vodo pravěká, snad nemiluješ, dítě, člověka? Antonín Dvořák, Rusalka

Mara měla pocit, že snad spolkla rampouch. Bolestivě ji píchal v žaludku a roztřásal ji zimou. Když stála na zastávce autobusu, musela si pažemi obejmout tělo, jak se klepala. Asi na mně ke všemu ještě něco leze. Kdybych tak měla auto, zatoužila, měla bych o tolik pohodlnější život. Po nepříjemné cestě v hrkajícím autobuse ušla ještě ten kus k sobě domů. Budu chtít auto, ujasnila si. Ať jen Peter zkusí cokoli namítat. Některé věci nepodléhají promlčení, takže bacha, vážený. Přišla domů, uvařila si čaj proti nachlazení a k němu přiložila paralen. Na záznamníku našla vzkaz od Michala, který se zajímal, jak se jí daří. Od deseti k pěti, ty moudrá hlavo, odpověděla mu v duchu. Bylo jí špatně a neuměla rozlišit, jestli víc po těle nebo po duši.
Cítila se zoufale osamělá, opuštěná jako toulavá kočka. Naposledy takovou mizérii zažívala, když ji Tomáš tehdy odvezl domů. A tentokrát je v tom taky namočený. Přesunula si hrnek s čajem do ložnice a zalezla do postele. Poslední útočiště, pomyslela si drkotajíc zuby. V krku ji začínalo škubavě bolet. Dnes už nic nespravím, říkala si, když kladla hlavu na polštář a zavírala oči. Zítra. Zítra o všem rozumně pouvažuju, jak mi radila Karolina. Hlavně bez očekávání a bez emocí.

Neklidně usnula. Ve spánku ji rušil havran, který nad ní s hlasitým krákáním lítal a pořád na ni dorážel. Odháněla ho, jak mohla. Dneska ne, dej mi pokoj. Byl vytrvalý a nad ránem nad ní stejně získal převahu. Letěli spolu nad zalesněnou krajinou. Hluboko dole pod nimi vlci rvali nějaké velké zvíře, které příšerně naříkalo skoro lidským hlasem. Železitý pach krve stoupal až k ní. Přímo cítila, jakou má Krumm chuť na zbytky té hostiny.
Ne, to ani náhodou ne. Při té představě se jí zvedal žaludek. Já vím, že jsi mrchožrout, ale mě do těch svých hnusných zálib nezatahuj.
Letěli tou krajinou dál až k noční vatře, kterou si tam rozdělali nějací chlapi. Zněla hlasitá divoká muzika a oni tancovali odzemek. Ten, co tancoval nejlépe, měl krásnou urostlou postavu a dlouhé vlasy. Byl oblečený jenom ve volných lněných kalhotách ukončených širokým opaskem a v krpcích s vysokým řemínkovým šněrováním na vlněných ponožkách.
Chci pryč, kňourala Mara. Chlapi mě nezajímají. Jsou to parchanti, jeden jako druhý. A ti, do kterých bys to neřekl, jsou parchanti ze všech největší.
Havran se na ni vztekle vrhnul a praštil ji zobanem rovnou do čela. Ta rána v ní něco uvolnila. Z očí se jí konečně vyhrnuly slzy a s nimi i veškeré bolestivé poznání.
Já jsem zamilovaná, uvědomila si. Jsem zamilovaná do pana Doolittlea. Panebože, tohle se nesmí nikdo, ale opravdu vůbec nikdo dozvědět. Kéž bych to nevěděla ani já sama.

Co budu dělat, meditovala ráno, když celou tu svou neradostnou bilanci shrnula. Je to tak, zamilovala jsem se do medvídka Tomáše. Odříkaného chleba největší krajíc. Můžu si sice svařit lékořici, k tomu cukr se skořicí, ale z minulosti vím, že je to nanic. Neprožívala ani jedinou pozitivní emoci, jež se obvykle se slovem zamilovanost pojí. Všechny lásky, které zatím prožila, byly jako pozvání k tanci s ďáblem. Akorát to bylo někdy tango a jindy šlapák. Konce však byly vždycky stejné, poznamenané sobectvím, zlobou a násilím.

Teď už ďábel v podobě krásné kuchařky a účetní v jedné osobě ani nečekal a vstoupil do děje hned na počátku. S nevolí si uvědomila, jak je Tomáš z Anny vždycky unešený. Hrozně ji popudilo, když je spolu naposledy viděla sedět v bistru, poté co se vrátili z nějakého výletu ve dvou. Do přírody ji bere, aby si odpočala. Že já pro něj makám od nevidím do nevidím a ještě přes čas, to je mu jedno. Odkáže mě do patřičných mezí, kdy se mu jenom zachce. Na Nikolaje je v poslední době jako kat. Jasně, žárlí na něj, považuje ho za soka. Jenomže ona ví to, co on netuší. Nikolaj se totiž o tu omezenou, s vařechou srostlou slepici jenom kamarádsky stará, a to pouze na Michalovu otravnou žádost, protože ten myslí, že osamělá kuchtička potřebuje ochranu. Nijak o ni nestojí, i když ona o něj možná ano. Jen se na ni podívá těma svýma černýma očima a slečna z bistra je červená až za ušima, jak si všimla. Medvídkovi však tuhle interní informaci na nos věšet nebude, to je jasné.
Jak se mi to jenom přihodilo, lámala si hlavu. Takhle blbě spadnout do vlastní pasti.
Zamilovat se měl přece on do ní, a to jako blázen. Tak zněl původní plán. Nebyl sice žádná hvězda, ale byl to docela příjemný chlap, jenž po ohavném skandálu se Šimonem a Michalově strohém, ponižujícím příkazu, aby dala ruce pryč od jeho vzácného Nikolaje, vzbuzoval naději na kousek normálního, bezpečného vztahu. Vzpomněla si, jak se radovala ze snadného vítězství, když jej získala jako parťáka pro společenský život. Samozřejmě že to bylo fajn a ona mu v rámci projektu Pagmalion výrazně pomohla, aby jí v roli společníka nedělal ostudu, ale to byla verze pro něj. Od začátku si přála a dělala vše pro to, aby se do ní zamiloval. Tohle byl její tajný plán uvnitř plánu, s nímž se nesvěřila ani přítelkyni Karolině. Cítila, že jí to dluží minimálně za to otravné poučování a cepování, jež na ni zkoušel. Pak, až by patřičně zahořel, by mu dala lehce pocítit, jak pitomé zásady stanovil, co se týče oddělování práce a vztahů. Určitě měla v plánu nechat ho trochu trpět, plus nějaké to prošení a usmiřování. A potom, až by mu po přiměřeném zdráhání odpustila, by jim spolu eventuelně mohlo být docela fajn.
Bohužel, věci nešly zcela podle jejích představ. Kdyby totiž šly, těžko by ho po ránu, když myslel, že v ateliéru není živé duše, slyšela zpívat procítěným hlasem: „Anička pyšná, z komory vyšla…“
Co jen budu dělat, opakovala si, zatímco si svařovala čerstvý zázvor a hledala pastilky proti bolesti v krku. Opravdu jí nebylo dobře, měla zvýšenou teplotu, což mívala pouze výjimečně a v krku jí hořelo. O co, že mi nikdo ani nezavolá, pes po mně neštěkne. Kdo by se o mě taky staral, když je mi blbě, že jo. Na snídani ani pomyšlení. Upíjela čaj a pozorovala skrz okno mokrou zahradu. Kapky deště dopadaly s tichým šuměním na listy keřů, které se pod nimi jemně otřásaly. Zázvor ji uklidňoval svou vůní a teplem uvolňoval její bolavý krk.
Ach, můj bože, přemýšlela, muselo se mi to přihodit nějak v rámci toho pygmalionského úsilí. Měla jsem ho pořád plnou hlavu, od rána do večera jenom Tomáš a Tomáš. Jak jsem vymýšlela, co by mu slušelo a co by se mu líbilo, co se hodí k jeho životnímu stylu a tak dokola. Chodili spolu po obchodech ruku v ruce jako pár, který na veřejnosti představovali. Zkoušel si spousty věcí, ona mu u toho pomáhala a prodavačky ji přitom oslovovaly „mladá paní“. Byli si tak nablízku, že jej najednou vnímala nejen očima, ale i dalšími smysly. Samozřejmě k jejímu okouzlení přispělo i další focení, a to měla už poprvé potíže udržet si patřičný odstup. Myslela, jaká je to zábava, zatímco past už se chystala sklapnout. Z lovkyně, jež si slibovala slavné a sladké vítězství, se nějakým hloupým omylem, který nebyla s to rozpoznat, zase stala kořist. Povzdychla si a zavrtěla hlavou nad svou zpozdilostí.

Vzpomněla si, jak ho chránila, aby se u Hajdukových nestal hned zkraje obecním kašpárkem, na což se Karolina s Pastorkem, jemuž teď chyběla zábava, poměrně dost těšili. Dala si práci vysvětlit mu zásady etikety v potřebné míře, ale zároveň takovým způsobem, aby se ho nedotkla. Byla pořád u něj a ve střehu, aby trhliny v narychlo vybudované potěmkinské vesnici Tomášova společenského nátěru zůstaly bez povšimnutí. Občas se vloudila chybka, pravda, jako když tehdy Karolině s vervou doopravdy políbil ruku, a to zrovna před pobaveným Nikolajem. Ten si ho, panečku, vychutnal, četla mu to v očích. Taky ho občas v poslední vteřině vytahovala z rozevřených dravčích čelistí Johana Hajduka, který Medvídkovi s chutí chystal rafinované pasti. Tenhle Valášek se svéráznými názory pro něj představoval neodolatelné pokušení.
Ale jí se to podařilo dost slušně vychytat a Medvídka téměř vždycky zachránit, a to tak diskrétně, že o polovině nebezpečí, jímž bez úrazu proplul, neměl ani potuchy. A další plánované lekce společenského chování a vybraného stolování by spravily ještě mnohé. Ještě že její máma měla příbory a nádobí všeho možného a nemožného druhu. Předkové si na vznešené stolování potrpěli a matka sama také, takže měli všecko, včetně kleštiček na šneky. Bude stačit jenom to vyndat z příborníku na půdě a zinscenovat komplikovanou večeři. Jsou tam vůbec kuriozity, na té půdě, někdy si bude muset najít čas a pořádně ten prostor prozkoumat. Po vernisáži, slibovala si.
Celou tu dobu měla pocit, že její vstřícnost oceňuje a zájem opětuje, a to i přes roztoužené ranní popěvky o Aničce. Vzpomněla si na polibek, který jí dal tam u Karoliny. Ten byl všechno, jenom ne předstíraný. Ještě teď se při té vzpomínce usmála. Tomášův výkon se pak dočkal jakéhosi divného, kyselého komentáře od Pastorka, ale toho prostě teď už nikdo nebere vážně. Dusil se vlastním jedem a Mara měla dojem, že už ani Karolina na něj nemá nervy. To už bylo co říct, protože s ním vždycky předtím svorně držela basu a občas při tom projevovala vskutku nadlidskou dávku trpělivosti. Johan po svém návratu ze zahraničního léčení chodil zanedbaný, naštvaný a prudil, koho mohl. Docílil akorát tak toho, že se mu všichni začali obloukem vyhýbat.
Na druhou stranu je nutno vzít v úvahu, že to teď má opravdu moc těžké. Navštívím ho, rozhodla se Mara. Možná na mě bude hnusný, ale pojmu to jako skutek milosrdenství. Nakonec jsem jim slíbila podporu, vzpomněla si. Sliby se mají dodržovat, zvláště ty dané přátelům. Zvedla telefon a vytočila číslo své přítelkyně. Chvilku si jen tak příjemně povídaly a pak navrhla, že sice leží s nachlazením, ale že by je ráda navštívila někdy koncem týdne, kdy už na tom bude určitě líp. Hodilo se jim to v pátek dopoledne, a tak se tedy domluvily. Dobře jsem se rozhodla, pochválila sebe samu, když si vybavila Karolininy názory, jež nedávno vyslechla. Chce to jen zdravý rozum a odvahu. Nebudu jenom pasivně čekat a užírat se, jak na mě všichni kašlou. Odsunula se, posílena na duchu, do kuchyně uvařit si další hrnek čaje.
Zazvonil telefon, k jejímu překvapení Tomáš. Jenom se jí chtěl přeptat, jestli je v pořádku.
„Úplná pohoda,“ procedila, „Mám teplotu a bolí mě celý člověk.“
„Dovezu ti, co potřebuješ, říkej.“ Tomáš vždycky mluvil krátce a k věci, ale o to účinněji, bez meškání konal. Vyjmenovala mu tedy tři položky z lékárny a asi pět z marketu. Vize jeho blížícího se příchodu ji přiměla k rychlé návštěvě koupelny. Světle zelené tričko a široké kimonové kalhoty sladěné s trikem byly tím pravým. Vlasy vyčesala do japonského uzlu a na krk přidala šáteček, aby si jej držela v teple. Byla připravena. Napila se čaje a rozhodla se ještě do něčeho pustit. Všecko je lepší než nečinné čekání. Nedovolím, aby o mně dál rozhodovali druzí, zopakovala si znovu statečně, načež začala vybalovat kabelu. Zahlídla v tašce jakési neznámé černé desky a chvilku si nad nimi lámala hlavu, než si vzpomněla, že je to Nikolajovo album.

Tak do toho, povzbudila sebe samu. Tohle bude přesně ten druh fotek, které nemusela mít. Naaranžované, nepřirozené skupinky, špatně zvolené záběry jednotlivců a komické momentky, ty obzvlášť. Vždycky, když se k podobnému objektu, jako je tohle album, blížila, bavila se hádáním, která z těch ohavností bude uvnitř převažovat. Tentokrát vsadila na fotky oficírů a venkovské skupinky zabírané někde na dače.
Statečně je otevřela. Nedávalo jí to smysl, protože vypadalo prázdné. No, Koljo, oslovila jej v duchu, ty prostě nezklameš. Jsi vždycky ještě divnější, než jsem myslela. Nechala album rozevřené a hleděla na jeho černotu. Od doby, kdy ji Nikolaj navštívil, právě když se koupala, věnovala spoustu času tomu, aby se v protichůdných pocitech, jež v ní jeho návštěva vyvolala, aspoň trochu vyznala. Nakonec jí však z toho všeho jasně vykrystalizovala pouze nechuť se celým problémem zabývat. Na její vkus byl trochu moc komplikovaný, ten problém i sám Nikolaj. Pravda, řekl jí, že je do ní zamilovaný, a řekl to přesvědčivě, s jímavou směsicí touhy, smutku a zvláštní nahořklé sebeironie. Jenomže na druhé straně, ona už s nevypočitatelným, náladovým Rusem zažila svoje. A taky nechtěla riskovat, že po ní Michal kvůli němu zase bude křičet. Vůbec se jí nelíbil těsný vztah, jenž ty dva spojoval, kterýžto dojem jí víc než jasně potvrdila také Karolina. Ta mínila, že pokud jejich vazba není vysloveně homosexuální, tak k tomu příliš mnoho nechybí. Rozhodně ji považovala za krajně nezdravou. Dále si myslela, že Nikolaj je nezralý a nesamostatný, za což zřejmě může ten chorobný náboženský fanatismus, jemuž se oddává, zatímco Michal chytře využívá situace, aby s ním manipuloval, jak se mu zachce. „Pimprlové divadlo,“ ušklíbla se přítelkyně posměšně, „Hraje s ním maňásky a hrozně ho to těší, to je celé. Jestli už mám s někým něco takového provádět, tak budu za provázky taky raději tahat sama.“