Hostina - Nemocné navštěvovati
 |
|
Karin otevřela oči a zamračila se. Nikolaj se s nepříjemným stažením útrob rychle vynořil ze vzpomínek. Čekala ho každodenní výměna otázek, odpovědí a tvrzení, která nezadržitelně probíhala vždy, když byla při smyslech.
„Co ty zase tady? Neříkala jsem, ať za mnou nechodíš?“
„Jasně. Ale já prostě nechci, abys tu byla sama. Jsme přece přátelé.“
„S tím se jdi vycpat.“
„Já se za tvého přítele považuji.“
„Tak víš co, příteli?“ otočila k němu bledou, bez líčení nevýraznou tvář rámovanou rozcuchanými vlasy. „Pomoz mi to nějak důstojně ukončit, jo? Nehodlám tu živořit.“ Aspoň to dnes půjde rychle, blesklo mu hlavou a zároveň se strašně styděl za svůj cynismus. Nakonec, byl hajzl, jen si o sobě celou dobu cosi namlouval. Ale události kolem Karin ho donutily, aby se uviděl v pravém světle. „Ne, tohle fakt nemůžu. Já vím, je to asi k nepřežití, ale vzít rozhodování o smrti do vlastních rukou je...“
„Aha, toto nemůžu, tamto nesmím,“ skočila mu do řeči. „Nikdy jsem nemyslela, že něco takového řeknu, ale kupodivu tu tvou mrchu začínám docela chápat. A litovat.“
Tohle byl nový obrat a zásah na nechráněné místo. „Nemluv tak o ní, prosím tě. Navíc, Mara je v tom nevinně.“
„Ta je v tom nevinně, no určitě! A já jsem čínský bůh srandy!“ Karin jeho ženu napadala stereotypně a on její nesmyslná podezření jako vždycky zbytečně vyvracel.
„Asi je normální uvažovat v tak těžké situaci vztahovačně. Ale přece jen, chtěl bych ti cosi navrhnout: Znám tady jednu mladou doktorku, fakt bezvadnou. Mohla by tě navštívit a pomoct překonat nejhorší období,“ zkusil opatrně.
Vzplanula jako vích. „Cvokařku? Hodláš na mě poslat cvokařku? Ty máš teda žaludek, povím ti. Víš co, okamžitě se seber a táhni za tou svou blonďatou bosorkou! A už sem za mnou víckrát nelez!“ zakřičela a odvrátila od něj aspoň uslzený obličej, když už nemohla tělo.
Nikolaj se s povzdechem zvedal k odchodu. Tyhle hádky začaly, když se Karin probrala z umělého spánku, a končívaly pokaždé stejně. Pár dní před ním jen zavírala oči, než z ní vyšlo první slovo: „Vypadni.“Ale než odjede tentokrát, zastaví se u Niny. Zvedl se právě včas, na chodbě natrefil na Karolinu Hajdukovou, mířící tam, odkud on odcházel. Podívala se na něj s typickým pobaveným úsměškem a lehce kývla v odpověď na pozdrav.
Nina ho pozvala dál a uvařila mu rozpustné kafe. Srkal tu břečku jen ze zdvořilosti, rozhlížeje se po malé neosobní pracovně. Věru nic moc.
„Chápu, sebevražda je z křesťanského hlediska špatně,“ poznamenala uvážlivě poté, co na ni vysypal, jak se to má s Karin. „Nepovažuji se sice za věřící, ale něco vím od babičky. Samozřejmě, intervence psychiatra je v takovém případě zcela na místě. Ale nemůžu si pomoct, když si představím na jejím místě sebe, dost té holce rozumím. Perspektiva k pláči,“ přiznala upřímně poté, co nahlédla do elektronické dokumentace. „Nedá se nic dělat, akorát čekat. V horším případě se jí úplně nevzpamatují ani ruce. Když bude mít štěstí, čeká ji pouze vozík a s ním celoživotní hromada zdravotních, psychických i sociálních problémů. Taky mi vrtá hlavou, jak se jí tam vlastně podařilo havarovat? Suché počasí, v tom úseku nebývá ani extra provoz. Dokonce mě vzhledem k vašemu rozchodu napadá, nebyla ta nehoda pokusem o sebevraždu?“ Přemýšlela a mimoděk ho pozorovala. „A co ty? Spíš, jíš?“
Jeho potíže jí bohužel nezůstaly utajeny. Něco prosáklo už v době, kdy Maru napadl ten červa on potřeboval nějaké prášky, aby tu situaci ustál. Taky si všimla jizev, když ho ošetřovala tehdy v noci po střetu s Longinem, a něco jí možná naznačil Michal. Mnoho určitě nemusel, poskládala si vše jedna dvě. Každopádně se teď před ní kvůli svým podivnostem cítil trapně. „Nic extra,“ připustil vágně, načež se odhodlal a svěřil se jí s okolností, která ho tížila víc než nulová chuť k jídlu s nespavostí dohromady. „Karin má utkvělou představou, že její havárii zavinila Mara. Netuším, kde to vzala, ale opakuje tu absurditu s naprostou jistotou a nikdy nevynechá. Navrch svoje řeči ještě koření pikantními historkami ze společné bohémské minulosti. Fakt náročné. Tolik, že mám někdy chuť na tu ubohou holku skočit a zacpat jí pusu. Nebo jet na Sušilku a ztropit randál, který by slyšela celá ulice. Přitom vím, je to iracionální, mluví přece o době, než jsme se poznali. Přesto ta barvitá líčení saju jak houba, s perverzní zvědavostí, pak se vrátím domů a v kuchyni najdu Maru s Roháčem ponořené do nějaké důvěrné řeči. V posledním čase se totiž chovají jako siamská dvojčata. Nevím, jestli se to k tobě doneslo, ale kdysi jsme se s Tomášem kvůli Maře pobili, a už zas mívám pocit, že ve vzduchu visí pár pořádných facek. Pokud ji nenechá na pokoji, může se stát, že mi jednoho dne rupnou nervy a pak na štít našeho domu pro výstrahu přitluču čerstvou medvědí kůži.“
Nina beze slova vstala, minutku přešlapovala před skříní s léky, načež v ní zkušeně zalovila. S povzdechem poznamenala na krabičku dávkování. „Tak, bez odmluv. A Medvěda si podám sama. Slíbil, mizera, že se mi bude věnovat.“