Hostina - Hlubina
 |
|
Pod obřím dubem viděla sešikovanou sílu mužů, všechny ozbrojené až po zuby. Nebyli to jen anonymní tmaví jezdci Komendy, zahlédla i zářivý Nikolajův plášť a vedle Michala. Ve všedním světě skomírající svíčka, zde však zosobněný majestát. Hlavní roli hrál přesto někdo jiný. U paty stromu stál pobledlý mnich v černočerné kutně a přísně mluvil ke shromážděným: „Varování už bylo dost, teď vyčistíme celý Les. Postupujte bez milosti, nevynechejte ani píď. Každý z vás zná svůj úkol.“ Po tomto projevu zvedl kopí, až se špice zableskla v slunci a všichni se dali s nadšeným pokřikem do pohybu podobného rozvodněné řece. Michal na oslnivém bělouši popojel ke kazateli a přátelsky mu podal ruku v kožené rukavici: „Pojďte, příteli, templáři jezdívali také po dvou.“Dva jezdci, ale větší kontrast si nelze představit, ušklíbla se. Mnich se vyhoupl nahoru a v mžiku jí zmizeli z očí, nestarajíce se o další.
Zbyla tam sama a zapomenutá. Rozhlížela se bezradně kolem, všude panovalo pusté ticho a podivná zemdlenost. Svezla se k zemi, malé zdřímnutí jí prospěje. Stejně se nedá víc dělat. Právě zavírala víčka, když k ní z vysokého stropu lesa slétl havran, zřejmě sledující předchozí dění pod dubem. Skřehotavě se zasmál: „S holkama nehrají, co?“Chvilku se před ní producíroval sem a tam ve snaze vyprovokovat ji k nějaké akci, ale pak viděl, že s ní nic není. Galantně se sehnul:„Když tě nevzali s sebou, poletíš. Na mne se totiž můžeš spolehnout, na rozdíl od některých. A až budeme nad nimi, můžu tě z té výšky pěkně pomstít.“
Souhlasně přikývla, přece jen jí trochu spravil náladu. Dali se tedy nazdařbůh podél říčky, opojná rychlost letu, vítr v uších a svěžest překotného proudu. Klesli tak nízko, že si namočila sukni a se zavýsknutím rozstříkla cákance okolo. V Lese je nádherně, když svítí slunce. To už byli nad jezerem, havran povznesený v roli jejího rytíře. Hazarduješ, Krumme, varovala jej o zlomek vteřiny předtím, než z vody vystřelily nazelenalé paže. Hravě ho lapily za pařát, kampak? V panice silně zakřičel a ohnal se ostrým zobanem. Asi zasáhl, protože pustily kořist a opět zmizely. Na okamžik přitom ztratil rovnováhu, levé křídlo proťalo hladinu, než se prudkým rozmachem odrazil vzhůru. Moment nepozornosti však stačil, aby se svezla z jeho zad a žbluňkla do jezera. Havran nad ním s rozhořčeným krákáním kroužil, hledal ji, kdežto ona se nořila dolů, do vody stále tišší a chladnější. Věděla, že by měla zabojovat, jenže byla naráz tak líná. Krumm váhavě nabíral výšku, zatímco všemi jejími svaly pronikala ochablost. Už se jí v té chladivé náruči nechtělo ani hnout. Bez zájmu sledovala, jak ji opouštějí zbytky vůle, jezero bylo hluboké a havran už bůhví kde. Lehce se vymanila z uvolněných šatů, které stoupaly zpět k nazlátlému světlu. Skopla z nohou i střevíčky, dvě rybky tančící ve vlastních malých vírech. Šňůrka s perlami se zaleskla jako hádek, když odplouvala.
V hustých stínech spíš vytušila, než viděla jemné pohyby. Šepot v hlavě, tiché chichotání. Co to je? Sestup se zpomaloval, až zůstala viset v prostoru. Pod ní se nacházela jen temnota, jezero bylo snad bezedné. Vtom se okolo mihla nezřetelná rybí bytost, za ní další.Rusalky! To je ale překvapení!S tou přezdívkou se jí něco zlobili, naposled ještě i Nina. Teď tu však byly, zvědavě připlouvající, vždycky do ní ťukly a hned zase pryč.
My se známe? Místo odpovědi krátké perlivé zasmání. Bylo jich víc a víc, rojily se kolem ní jako holky u Tomášovy muziky. Vykulené oči, něžné studené prsty na tváři i pažích. Osmělila se, oplácela jejich pozdravy stejným. Dotýkala se nejbližších, ty to předávaly dále, splétajíce kola obří sítě. Prý jsou nebezpečné, ale ona si s nimi připadala domácky, naprosto skvěle. Nadnášel je proud pocitů sdílených bez jakýchkoli zábran, sesterské veselí a dobrý rozmar. Podobá se sklenici s vodou, říkali o ní přátelé. Ta se nyní s rozkoší vylila do mnohem širší vody, v níž bylo nějaké moje čitvojeuž docela nepodstatné. Nemluvily, k čemu taky. Řeč je suchopárnou lopotou, vyrušováním a příčinou věčných nedorozumění. Hladily ji po rukou, zvědavé na její zlatý prstýnek, copak to je?Zkusila jim odpovědět, slib, ale jaksi jim to nedávalo smysl. Jemně sevřela dlaň, aby nesklouzl. A pak všemi naráz projel silný vzruch. Už!
Co? Kdo?Točila se jako holub na báni. Stříbrné rybky se však rozprchly a nechaly ji tam. Napínala zrak do tmy, nic neviděla, jen vnímala, že se z inkoustových hlubin něco mohutného zvedá. Zachvátil ji strach, ale utéct stejně nebylo kam. Obklopilo ji to ze všech stran, někde na hranici mezi mlhou snu a pouhým tušením, věnec připomínající vír vrbových větví okolo i skrz ni. Tělo ani mysl pro ně nepředstavovaly překážku, vždy ucítila zachvění na prahu, načež ty zkoumající tenké prsty pročísly její vodu. Postupně se přestávala bránit, nebylo proč. Nakonec jí zbylo jen neurčité povědomí o jakémsi bodu, který jí dosud přišel významnější, leč i ono se pomalu rozpouštělo v oceánu, v němž všechno bylo vším, na dosah a zároveň nesmírně vzdálené.
Jen ještě jednoho si byla vědoma, neosobní vůle, nasávající ji stále hlouběji. Kam že to spěje? Na místo nerozlišenosti, úlevy od strázně bytí, kde v tichu spí veškeré možnosti, odpověděla si. Nebo absolutně nic kromě lhostejně zívající propasti. Klouzala dolů a nekladla tomu už žádný odpor, jen vlasy zametaly zlatou stopu. Chvostík malé lišky, nechá ho někde cestou spolu s tělem. A co ten prsten? Krásné pouto, sladkost i bolest. Ale k čemu je to vlastně dobré, přemýšlela líně, copak se dá láska chytit? Čeho se ti lidé tak bojí, Michal, Serafim nebo naposled i Nikolaj? A z čeho mají strach Velmistři tohoto světa? Že kdosi prokoukne ten velký podfuk, že zahlédne kradmou ruku, ukrajující kusy ze šťavnatého koláče svobody, až z něj nezbude ani drobek. Ty jejich komendy, církve či řády.
Pod ní se dál rozevíral ten zvoucí prostor, který bezvýhradně přijímal všechny a všechno. Pojď, svlékni se z těch zbytečností.Objímala ji už jen tma s hasnoucími světluškami vzpomínek. Jedna pradávná, jak ji Michal vyvolal z hlubin zase na souš, a ona pak v ostrém světle křečovitě lapala po dechu. Dnes už tu není. Žádný z nich by se neodvážil sestoupit až sem a pohlédnout do tváře této temnotě. Ale tady nebylo čeho se obávat. Ostatně, kdoby se tu bál nebo se ještě o něco staral? Pustila to po vodě jako ten červený šáteček. Jemně se usmívala, tak dlouho, až dozněli nejmenší pohyb. Hranice se zcela rozplynula, zůstalo dunivé ticho, zářící tma a nepojmenovatelná propast těhotná veškerenstvem.